Kvalita pitné vody dlouhodobě klesá a na vině je nárůst nebezpečných a často karcinogenních látek, které do vody pronikají především ze zemědělských ploch. Například v nádrži Želivka se maximální hladina dusičnanů zvýšila za posledních 50 let téměř osmkrát.
Celý článek ke stažení zde:
Přitom dusičnany se mohou metabolicky přeměňovat na karcinogenní látky, které způsobují rakovinu. Závislost zvýšeného výskytu rakoviny jater, žaludku, tlustého střeva a močového měchýře na obsahu dusičnanů ve vodě byla již statisticky prokázána.
„Ministerstvo, které nyní připravuje své priority a strategii na dalších 7 let, má teď jedinečnou šanci zvrátit tento negativní trend snižující se kvality vody. Věřím proto, že ministr Bendl v této strategii zemědělské politiky na čistotu vody nezapomene“, říká Milan Boleslav, předseda Svazu marginálních oblastí, který sdružuje více než 950 farem z horských, podhorských a příhraničních oblastí.
V některých krajích hladiny nebezpečných látek už dosáhly takové úrovně, že překročily hranici zákonně stanovených limitů a hygienické stanice byly nuceny tyto limity zvýšit, aby mohla být voda distribuována do domácností. To se týká například Olomoucka, kde Krajská hygienická stanice limit dusičnanů zvýšila z 50 na 70 mg/l a zdravotní dozor doporučil omezení spotřeby této vody k pitným účelům těhotným ženám a dětem do 5 let, používat ji pro přípravu stravy pro děti do 1 roku dokonce zakázal. Hodnoty jsou to až alarmující. Například Liga proti rakovině doporučuje pít vodu s obsahem dusičnanů do 5 mg/l. Obdobná situace nastala i na Plzeňsku, kde byl ve vodě zjištěno nadlimitní množství nebezpečných pesticidů.
Na vině je nadměrná intenzita zemědělské výroby související s nebývalou degradací půd v posledních 20 letech. Eroze, absence organického hnojení, orientace na úzké spektrum lukrativních plodin a co nejvyšší produkci bez ohledu na ekologické škody – to vše je příčinou klesající úrodnosti, neschopnosti půd vázat živiny a obecně se vyrovnávat s tlaky intenzívního hospodaření. K tomu, bohužel, přispívá i stát, např. podporou výstavby a provozu bioplynových stanic orientovaných na spotřebu kukuřice. Právě tato plodina patří mezi nejhorší, pokud jde o erozi a zhoršení půdních vlastností.
„Zvyšováním limitů pro znečištění se problém nevyřeší. Moderní zemědělství není jen o výrobě tun pšenice a hektolitrů mléka a o honbě za největšími zisky, ale spíše o produkci kvalitních potravin vyprodukovaných ruku v ruce s ochranou životního prostředí. A na to by se ministerstvo zemědělství mělo zaměřit“, dodává Boleslav.
Zemědělství společně s lesy představují dva základní faktory ovlivňující kvalitu i množství vody v daném regionu. O tom, že se pitná voda stává strategickou surovinou, již také dnes nikdo nepochybuje. Voda se brzy stane limitujícím prvkem rozvoje či útlumu samotného zemědělství, jak už se to ve světě běžně děje. Ostatně tento problém začíná být aktuální i na našem území. Není tedy náhoda, že v zemích, kde intenzita zemědělského hospodaření již překročila únosnou mez, veřejnost volá čím dál silněji po navrácení biologických principů do zemědělské výroby.